THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Druhá série historického velkoseriálu začíná přesně ve chvíli, kdy první končí. Gaius Julius je po smrti, Brutovi kape z nože krev a nad městem se vznáší téměř hmatatelná nejistota. Každá chyba, která se nyní stane, bude mít fatální a osudové následky. V domě mrtvého se nad tělem velkého vojevůdce opatrně scházejí jeho přívrženci a přemýšlejí co dál. Je třeba našlapovat obezřetně a zlehka. Logickým krokem pro Caesarovy blízké je odejít z města do vyhnanství a přenechat další kroky proticaesarovské straně vedené Brutem, Cicerem a Cassiem. Karty jsou rozdány, je třeba začít hrát.
Mladý Octavian se dozvídá, že ho prastrýček udělal celkem bohatým dědicem, odkazuje mu i jméno „Caesar“ - tím počíná jeho cesta k moci. V silných náznacích se již jako dítě projevoval jako velmi nekonvenční člověk, nyní je vypodobněn jako hybná síla v pozadí, která velmi pomohla rozhodnutí. Je třeba zůstat v Římě. Jeho znalost politických protivníků, římského práva a strategické uvažování mu umožňují stát za oponou a nenápadně nasměrovat Marca Antonia, aby vyjednal smír s protivnou stranou. Octavian je v seriálu naprosto fenomenální postavou, vypiplanou k dokonalosti a to včetně hranic, které jeho schopnostem staví jeho matka a Antonius. Historičtí konzultanti spolupracující na seriálu vkládají do děje střípky, které zprostředkovávají obraz jeho osobnosti, jeho pohnutek pramenících z výchovy, zavdávají nové osobní důvody pro jeho chování, jeho pozdější neshody s Marcem Antoniem i vztah k matce. V anglické verzi je velmi dobře patrný jeho poněkud nestandardní až šroubovaný způsob vyjadřování, který má prameny hlavně v poezii a ve struktuře génia sídlícím v jeho mozku. Nezanedbatelnou částí puzzle je jeho výchova, kde se scénáristé opravdu náležitě rozšoupli, neboť Atie je možná ještě výraznější postavou než její syn. Jedna z největších bolestí druhé řady spočívá v tom, že frackovitý a dokonale aristokratický kudrnáč Max Pirkis je nahrazen v průběhu děje starším hercem, který není výrazně horší v herectví, ale neudrží bohužel charisma mladého Octaviana. Podobnou ztrátou je samozřejmě sám Gaius Julius Caesar a také Pompeius. Chybějící postavy jsou nahrazeny několika vedlejšími, nicméně při porovnání se hrot na vahách přiklání k první sérii.
I postranní děje trochu váznou. Dobrým příkladem je slepý pokus o zavraždění krále Heroda, který coby mladý „začínající“ král navštěvuje Řím (je zajímavé si uvědomit, jak blízko k sobě tito velikáni světové historie měli). Na stranu druhou se produkci osvědčila první řada, a tak je vidět, že peněz bylo do druhé série nasypáno o poznání více. Ať už se jedná o exteriéry, celkové pohledy na Řím nebo bitvy. Mnoho prostoru je věnováno Marcu Antoniovi (jeho povaha je vykreslená naprosto věrně, dle toho jak ji známe z historických pramenů a občasné koření, které je tu navíc spíše umocňuje kouzlo jeho postavy), který v první řadě hrál spíše druhé housle. Mnoho prostoru má i historicky doložená, nicméně nijak slavná, osoba legionáře Tita Pulla. Stejně jako v první řadě i nyní je velkou ozdobou celé série vztah Brutovy matky Servilie a Octavianovy matky Atie, který nyní ústí v otevřené nepřátelství a pokusy o zbavení druhé strany života. Zajímavý je i výsledek tohoto podivného vztahu, kdy Servilie po smrti Bruta v bitvě u Filipp již nemá co ztratit. Fenomenální je opět vazalská královna Kleopatra, ať už ve své návštěvě v Římě, nebo ve své říši po boku Marca Antonia. Jedna z vrcholných scén představuje vyjednávání s Octavianem při obléhání egyptského královského paláce v němž je již mrtvý Marcus Antonius. Opět skvěle zabarvený a výtečně podaný historický fakt, kdy Octavian chtěl Kleopatru vláčet po Římě a dalších zemích jako otrokyni. Smrtí Kleopatry a Marca Antonia v podstatě končí i druhá série a já pevně doufám, že zvěsti o tom, že třetí nebude následovat jsou liché. Pokud se udrží kvalitativní laťka, klidně bych z Říma udělal nekonečný seriál, který se potáhne přes Nera, Caligulu a skončí až pádem říše.
Velmi se mi opět líbí cit, se kterým je pracováno s historickými reáliemi. Člověk, který má alespoň základní přehled o antickém světě dokáže celkem lehce prohlédnout, kde končí vědecká práce a začíná fantazie scénáristy, která plynně navazuje na historické prameny a nedokončeným nebo mlhavým zdrojům dává vlastní závěry. To je hezky vidět například na případu konce syna Kleopatry a Gaia Julia Caesara, o jehož konci existují dva rozdílné historické prameny, jeden uvádí, že byl zabit a druhý, že byl v tajnosti vychován v ústranní zcela mimo Octavianův dohled. Trochu mě mrzí, že více prostoru nedostala tvorba druhého triumvirátu, přičemž třetímu triumvirovi Lepidovi je věnováno žalostně málo místa. I přes výtky musím smeknout. Opět se to podařilo.
Pokračování výpravného a historicky čestného seriálu, které si ničím nezadá s velmi vyvedenou první sérií.
8,5 / 10
Vydavatel: HBO
Rome [Velká Británie / USA]
Režie: Michael Apted, Allen Coulter, Jeremy Podeswa, Mikael Salomon, Alan Taylor, Roger Young, Steve Shill, Timothy Van Patten
Hrají: Polly Walker, Kenneth Cranham, Kevin McKidd, Lindsay Duncan, Kerry Condon, Max Pirkis, James Purefoy, Ciarán Hinds, Rick Warden, Ray Stevenson, Clive Riche, Graham McTavish
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.